Červenec 2013

Neděle dnem vyrážení k vodě a pracovně opalovací pondělí

22. července 2013 v 21:06 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
V tomhle teple se nedá dělat nic jiného, než vyrazit někam k vodě. Dnes se mi to tak úplně nepoštěstilo, ale včera jsme byli. Bylo to takové malé "rodinné" koupání v Táboře v aquaparku (ani jsem nevěděla, že tam něco takového je). A proč rodinné? Protože jsem jela s panem V a s jeho mamkou. Říkám to už po několikáté, nic proti ní nemám, mám ji ráda a hodně, ale nemohla by občas zůstat doma? Prosím! Snad příště no. Ale jinak to bylo parádní. První dojem teda nic moc, navíc obrovská tlačenice, všude lidé, hlava na hlavě. A ještě to vypadalo, že si snad ani není kde lehnout, ale nakonec jsme našli takové zapadlé klidné místečko, kde nás nikdo nerušil. Osvěžila jsem se v bazénu, svým prvním vlastním pivem (vždycky jsem jen někomu upíjela, takže taková menší premiéra) a trošku jsem se opálila (to znamená, že mne dnes svědí celé tělo, a když ještě párkrát proběhne takováhle opalovačka, tak budu jak od moře, doufám). Po koupačce jsme vyrazili na menší nákupy (byly opravdu malinké, protože za cca 20 minut zavírali). Ale byly také náramně povedené, já jsem to cítila, že je ten pravý čas na koupi šatiček. Jsem z nich nadšená, jsou bílý (cože je trošku blbý, protože já jsem takový menší prasátko, ale nevadí) a s kytičkama a navíc… byly ve slevě, takže za krásných 399 korun! Nádhera!

A dnes? Opět horko. Ráno na čtyři hodinky do práce, a potom opalovačka u sestřenky u bazénu. Tentokrát se se mnou děti bavily a nedělaly, že mě neznají a ani trošku se nestyděly. Tak chápete to? Já ne, i když bych měla, vzhledem k mé stydlivosti. Navečer jsme si opekli buřty (a dieta je opět v háji) a nyní si hovím na balkóně (já vím, nic moc, ale jsem tu sama a mám trochu klid a čas sama na sebe, takže se nejspíš vrhnu na barvení vlasů).

Začíná mi být tak trochu "smutno" po slečně M, ale nejsem schopná se donutit vzít telefon a napsat jí. Nechci být první, když ona na mě kašle a napíše, jen když něco potřebuje.

design 1.5. Poppy

22. července 2013 v 20:44 | Maia* |  Tylová sukýnka
Název: Poppy

Náhled:

hasičský slunný den

20. července 2013 v 23:38 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Nemám sice tak nějak o čem psát, ale je tu jakási obrovská chuť. Víte, jak strašně moc bych chtěla mít o čem psát? Pořád čekám, že se to změní. Čekala jsem na to celou základku, celou střední a momentálně prožívám (snad) takové meziobdobí, po kterém, doufám, přijde něco zajímavého. Sakra, prosím.

Už celý dny sedím u internetu a hledám nějaké vhodné místečko, nějaký perfektní, super, úžasný, moderní byteček. A je to teda sakra těžký. Mám strašně vysoké požadavky. Nebo zas až tak ne, ale potřebuju, aby tam byla hezká koupelna a kuchyň, aby to prostě nebylo staré. Nesnáším staré věci. Nebo spíš… nesnáším staré věci, které používal někdo cizí, které prostě patřily někomu cizímu. Mám k tomu strašný odpor. Hlavně ke koupelnám. Nevím, kde jsem to pochytila.

Dnešní den byl takový, no nevím… Po dopsání předchozího článku jsme se s panem V a s jeho hasičskou vášní vydali na hasičskou soutěž, která tady dnes probíhala. Jako né že by mě to bavilo, ale pořád lepší, než sedět doma. Vzala jsem si na sebe šatičky s dráčkama, náhrdelník se stromem a ptáčkem a šlo se. Všechny ty holky v džínách na mě sice divně koukaly, ale nakonec jsem si řekla, ať si koukají, že je mi to v podstatě jedno, že mi to může být úplně fuk. Čekala jsem, že to bude strašná nuda, nakonec to celkem šlo. Byly tam děti od sestřenky, sice se strašně stydí a sou tak trošku rozmazlený, ale miluju je. Jediný problém je ten, že oni nemilují mě. Nevadí, takže jsme šli od nich. Byla jsem ráda, že jsem tam s panem V chvilku sama. Jenže zanedlouho tam potom přišli jeho rodiče. Ano, mám je ráda a hodně, ale v tu chvíli to nebylo moc dobrý. V tu chvíli jsem chtěla prostě někam utéct. Jsem poslední dobou strašně přecitlivělá, cokoli mě dokáže vytočit, rozplakat, rozesmát. Seděla jsem tam, nesledovala soutěž a každou chvilku kontrolovala telefon, jestli mě náhodou někdo neshání. A ono ne. Chtěla jsem napsat slečně T., ale uvědomila jsem si, že s ní nemluvím. Potom jsem chtěla napsat M., ale uvědomila jsem si, že ta zase nemluví se mnou, asi. (A já pořád nevím proč, nebo co jsem udělala.) A potom jsem si uvědomila, že vlastně není nikdo, kdo by napsal mně a není ani nikdo, komu bych mohla napsat já. Poslední dobou si připadám sama, i když jsem v obrovské skupině lidí. Jsem divná?

Po hasičích jsme to zapíchli v místní pizzerii, kde jsem se parádně přežrala. Moje dieta je sice už dávno pryč a zničená, ale tohle jsem trošku přehnala. Byla jsem na sebe tolik naštvaná, ale nic víc neplánuju. Už žádná dieta, protože to stejně nefunguje. Ale potřebovala bych sundat tak 3 až 5 kilíček.

Teď opět sedím u tohohle krámu, prohlížím jeden byt po druhém a koukám při tom na Sex ve městě 2. Miluju to. Miluju jak seriál, tak ty filmy. Akorát potom vždycky toužím po šatně a musím jít nakupovat. Snad zítra na nějaké ty menší nákupy vyrazím.

šedivo

20. července 2013 v 11:49 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Tak jsem si myslela, že mě čekají dva týdny ničím nepřerušovaného volna a ono ne. V pondělí půjdu do práce a pravděpodobně i ve čtvrtek. Možná dokonce i v sobotu. Tak co to je jako? Sakra. Říkala jsem sice, že by mi to možná i nevadilo, chodit na ranní, ale jo, vadilo. Tak jsem se na to volno těšila. Ach jo! Snad půjdu jenom v pondělí, to bych možná i přežila, ale potom se mi teda nechce. Sice nepojedeme na žádnou dovolenou, ale vážně… to volno chci! Ještě tak vymyslet, co budeme dělat. Nějaký nápady? Mně totiž došly. Nebo by snad i byly, ale potřebovala bych spíš, aby to napadlo pana V.

A víte co je zvláštní? Když jsem chodila do školy, neměla jsem absolutně na nic čas. Těšila jsem se na to, až to všechno skončí a já budu mít tolik volného času. A ono nic. Mám pořád stejně málo času. Ani by mi to tak nevadilo, ale nemám čas scházet se s lidmi, se kterými jsem se scházela dřív. Možná už si s nimi nemám ani co říct (teď nemyslím jen lidi ze školy). Myslím vlastně konkrétně slečnu T. a slečnu M. T. je daleko, ale vždycky jsme se měly o čem bavit, chtěly jsme se bavit a bylo to fajn. Ale teď mě tak naštvala a štve mě neustále, když si na mě nedokáže najít čas, a když ví, že mám přijet, tak se na mě na poslední chvíli vykašle a jede se S-podle-mě-hobé-děvkou na chatu. Jak já tu holku nesnáším! A slečna M? Ta je pořád tolik zblázněná do svého bývalého přítele-strčím-kokota-všude-kde-můžu, že za ním neustále leze, ponižuje se a lže všem ostatním, protože ví, že je to špatný. A jsem z ní zoufalá nejen já, ale i všechny její spolužačky a dokonce i rodiče. Když mě její mamka prosí, abych jí ho vymluvila, tak to už je hodně špatný. Asi. A když jí potom nevěřím, že jede za svojí babičkou v čas, když tam žádný autobus nejede, ale na místo bydliště toho vola ano, tak se prostě divit nemůže. A to, že si pak píše statusy směrovaný na mé triko, to taky není moc hezký, když mi to potom nedokáže vysvětlit. Ale prostě jsem její taková ta "opravdová" kamarádka ;)… Dobrý no. Ale… popojedem!

Plán na dnešní den je stále neurčitý a tím, že tu budu sedět, to asi nezměním. Takže odcházím a možná vypnu počítač a půjdu někam. Nevím kam, tady se toho moc dělat nedá. Proč sakra nemáme třeba alespoň chalupu? A proč není hezky? A proč mě nic nebaví? A proč se mi pořád chce spát? Hm? No proč?!

Mám v plánu rozšířit svou zahrádku. Už se těším na podzim, až si budu moct zasadit své milované pivoňky.

Dnešní počasí není moc hezký. Pěkně se to pokazilo, tak akorát na spaní. Ale to sakra nechci, chci něco dělat. Něco, co má smysl. Potřebovala bych něco, co by mě nakopalo do zadku a probralo mě to. Najde se něco/někdo?

Myšlenkami vždycky jinde, než by kdokoli očekával

15. července 2013 v 11:02 | Maia*
Už dlouhou dobu jsem plánovala zahradničit (ne vůbec se po každém pohrabání se v hlíně neosypu a už vůbec nepšíkám u každé kytky). Až teď jsem se k tomu dokopala, odhodlala nebo já nevím, jak to nazvat. Na úvod… nejsem moc velký pěstitel, zahradník nebo cokoli podobného. Ale zahrádku (spíš zahrádečku) teď mám. Nemám tam ani tak nějaký rostliny (i když pár ano), jako tam jsou všude kameny různých velikostí (když už jsem někde poblíž přírody, vždycky si jeden nebo dva, tři dotáhnu… jen trošku tíhnu ke kamenům) a kolem plotu mám, jako velice dekorativní prvek, špalky břízy. Paráda :D

V pátek jsme měli mnou organizovaný třídní sraz (se základkou a pro upřesnění, zas o takovou obrovskou organizaci nešlo). Sešlo se nás myslím devět. Je to málo, ale když si uvědomím, že nás nebylo třicet, ale pouhých čtrnáct, tak to vcelku jde. Devět je víc jak půlka, no ne? A jaký to bylo? Já jsem druhý den vstávala dosti brzo do práce, takže jsem se snažila nepít. Až pak jsem zjistila, že mi pan výčepní (což byl shodou okolností jeden z těch devíti) do mého ananasového džusíku s vodou lil taky vodku. Šmejd! Ostatní se tam jako obvykle ožrali, ale co jinýho se dalo taky čekat. Mnozí z nás se viděli zhruba po čtyřech letech, a že by to bylo nějaké dojemné setkání, to se říct nedá. Nebo já nevím. Všichni jsou stejný, jen někdo možná čím dál tím větší blázen? Spíš magor. Někdo zas neumí mluvit o ničem jiném, než je on sám. A někdo se zase snaží udělat dojem (zamachrovat) čím se dá. A že má vodotěsnej telefon, je sice pecka, ale né zas taková.

Stále se snažím najít si práci. A stále neúspěšně. Kde vlastně mám vzít tu praxi, kterou teď všude požadují? Kde? … I když teď jsem našla jednu takovou docela uvážení hodnou nabídku, akorát je to v Praze. Né že bych měla něco proti Praze, ale sama bych tam asi být nechtěla a nevím, jestli má nějaký smysl plánovat si budoucnost s panem V. A hlavně nejen že tam nechci být sama, ale sama bych asi neutáhla nějaký byt, vzhledem k mým nárokům. Hm, uvidíme, stejně mě nevezmou, tak nevím, co řeším…

Příští týden mi začíná dovolená. Nebo spíš panu V začíná dovolená a já mám jen neplacené volno. Zajímalo by mě, jak taková dovolená bude probíhat. Tolik bych chtěla někam jet. Chtěla bych k moři, ale o tom si můžu nechat jen zdát. Ale říkám to rovnou, jestli bych měla celých čtrnáct dní sedět na zahradě, tak si radši domluvím alespoň ranní, abych z toho něco měla. Ale třeba pojedeme alespoň do těch termálů. Uvidíme. Ale spíš nic než moc.

Dovolená nedovolená, smršť domácích letních drinků, drama s odhalením a běžné starosti se zákazníky, aneb opravdu neumím jednat s lidmi?

5. července 2013 v 21:55 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Říkala jsem, že se už dlouhou dobu plácám v ničem. To se sice nezměnilo, ale teď mám najednou míň času o tom přemýšlet. Nebo alespoň přes týden a o víkendu to na mě vždycky tak padne. V týdnu jsem v práci, teda jen na brigádě a denně řeším nezkrotné zákazníky a pravdou je, že mám občas chuť je uškrtit. Občas mám chuť uškrtit mé spolupracující, protože ačkoli jsou stálými zaměstnanci, tak mi občas přijde, že nedělají vůbec nic. A když náhodou jo, tak jen tak napůl oka. Nevadí, jejich věc, no ne? Teď mi vlastně došlo, že občas, no docela často, mám chuť uškrtit skoro každého. Vždycky se nějakým způsobem zaseknu, chvilku se mé nervy napínají přemýšlením o všem možném, co se mi ten den nelíbilo, a pak to bouchne a já si vyleju vztek na komkoli, kdo projde kolem. Pak mi je to líto a to během krátký chvilky, vlastně hned po tom, co to udělám, ale to už je pozdě, a pak se nemůžu divit, že ode mě spousta lidí utíká. Říkám si, jsem vážně takovej odpornej sráč? Slýchám to od táty vlastně už od mala. A já to vím, jsem, ale přiznávám to jen teď a tady a po zbytek života to opět budu popírat a odvádět téma někam jinam, abych náhodou nepadla v podezření.

Je lepší vztah bez sexu nebo sex bez vztahu? (Jasně, že už jste tohle někde slyšeli - SVM.) To druhý neznám, to první bohužel jo. A jo štve mě to a ne nevím, co s tím. A vím, že to tady nikoho nezajímá a není na tom vlastně nic divnýho. Otázkou je, jestli na to nemám prostě chuť, nebo na to nemám chuť s panem V. Asi to první, ale úplně jistá si nejsem. Na druhou stranu bych s nikým jiným nechtěla, protože ať je to, jak je to, tak jeho mám ráda, s ním chci být. Takže vlastně jen doufám, že se to zlepší. Za chvilku snad.

Včera, když už jsem konečně zavřela oči a skoro spala, mi zazvonil telefon. Volá cizí číslo a ty já obvykle neberu. Ale tentokrát jsem to vzala. Volala mi spolužačka slečny M. a ptala se, jestli jsem já náhodou neviděla, nebo jestli nejsem s ní. Že dvě hodiny čekala na toho svýho snad bývalýho hňupa, a když se jí neozval, tak se vydala 10 kilometrů pěšky domu. Jenže s vypnutým telefonem a nikde po ní vidu ani slechu. Tak volám k nim domu, její máti úplně s nervy bůhví kde a já taky. Snaha dovolat se jí marná. Nakonec se to ale povedlo a vlastně se nic nestalo, otázkou ale zůstává, kde byla, když ta její spolužačka tu trasu projela několikrát autem a ona nikde. Horší je to, že za tím hňupem vůbec šla a hůř taky dopadla, protože jí doma táta pěkně zmlátil. Nevím za co. Jestli snad za to, že šla pěšky skoro v noci, nebo snad za to, že byla u něj. Každopádně si nemyslím, že je to dobrý řešení, ale neudělám s tím nic. A teď se ptám, udělala jsem snad sakra chybu, že jsem tam hned volala a nepočkala chvilku? A je normální trestat takhle svoje děti? Není, ale je to běžný?


Po všech těch nezodpovězených otázkách raději odcházím spát, však taky vstávám v 5.