neokopaná skalka

13. června 2013 v 22:55 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Celej tenhle školní rok jsem se jen a jen netěšila na maturitu a těšila na to, až to všechno skončí. Až konečně vypadnu z tý pitomý školy a budu mít chvilku klid, nebudu se muset učit a dělat všelijaký blbosti do školy. Všechno jsem odkládala na čas po maturitě. Uklízení, zahradničení, ostříhání, obarvení, čtení, koukání na seriály, chození na procházky, běhání, plavání, hubnutí, hledání práce, autoškolu, kreslení, psaní, natírání futer, opalování, nakupování, chození do kina, výlety, ať už do ZOO, na nějaký zámek, nebo prostě jen tak někam do jinýho města.

Teď je skoro už půlka června. Venku je celkem hezky (už bylo na čase po tom věčném pršení. sice mám nový deštník, a to opravdu krásnej, ale i tak už mě to nebavilo) a já sedím doma na posteli. Sedím tu takhle už od chvíle, co jsem vstala. Omlouvá mě jen to, že musím hlídat kočku (byla chudinka na kastraci, protože se často mrouskala a značkovala všude možně a věřte, že přijít večer k posteli a zjistit, že peřiny jsou počůraný není nic hezkého.) Horší je to, že takhle doma sedím teď pořád. Jsem ostříhaná, nabarvený to nemám, i když bych to zoufale potřebovala. V ZOO jsem nebyla a na žádným zámku taky ne a hlavně to ani není v plánu. Hubnu, ale moc mi to nejde. Neplavu, neběhám, necvičím. Řidičák nemám. Nakupovat jsem nebyla a vlastně ani není pořádně s kým, kromě pana V. Jenže pan V. je v práci, přijede kolem čtvrtý odpoledne, obvykle ještě jde na hasiče, nebo prostě někam a já nemám co dělat. Vlastně se mi ani nechce nic dělat. Nechce se mi jít ven, Nemám chuť se ani s někym bavit, protože většinou to skončí dohadováním (to hlavně v případě debaty s našima, teda… hlavně s tátou). Nic mě nebaví. Nemám žádnej, ale absolutně žádnej cíl. Nevím, co budu dělat, nevím ani, co bych chtěla dělat. Nechci být tady, otázkou ale je, zda mohu být jinde a jestli jsem na to připravená. Možná jsem pořád jen ta malá holka, co zatvrzele odmítá dospět a přitom se na to celý život tolik těšila. Problémem je, že jsem věřila, že se prostě něco změní. A ono se nic nezměnilo, nic se nestalo, všechno při starém. Akorát nemám do čeho píchnout. Měla jsem mít teď v červnu prázdniny, v červenci a srpnu být u mámy v obchodě, a pak se uvidí. Jenže ono je celkem těžký práci sehnat, když požadují praxi. Všude. A kde ji jako mám vzít? To už nikde nepíšou. Jak mě teď štve, že jsem si nějakou tu přihlášku na vysokou nepodala. Ale hold když naši řekli, že na to nemáme peníze, tak nemáme. Víc se o tom nemá smysl bavit, i když táta má peněz dost, ale je mu zatěžko je do mě investovat. Ale to tak bylo vždycky. Nevadí.

Chtěla bych.. chtěla bych vlastně ani nevím co. Ano a je to tu zase. Nevím, co chci. Nikdy jsem to nevěděla, ale teď je to nějak intenzivnější a mě to štve. Ano, štve mě to, ale jinak nic. Nedokážu s tím nic udělat. Umím jen sedět a čekat. Na co? Na zázrak. Na zázrak?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pan Nedostižný pan Nedostižný | Web | 4. července 2013 v 10:13 | Reagovat

pozor na to, já to měl podobně a pak si toho nabral tolik, že nevím jak ten rozjetej vlak zastavit
užívej si nicnedělání :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama