Únor 2011

V zapomnění

12. února 2011 v 11:37 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Včera se máma konečně rozhoupala a bude se kupovat postel, yahůůů! Akorát je tu problém, pořád nemám matraci xD… Ale to nevadí. Zatím.
Zkoušela jsem si vymalovat pokoj, moc se mi to nepovedlo, chce to předělat xD… Jsem maximální tele.

Dneska je to přesně sedmnáct let, co tu na tom světě straším. Stejně je to normální den, jako každej jinej. Až na to, že teď mi teda docela vadí, že babička ani neví, že mám narozeniny a mám takovej pocit, že na to málem zapomněli i naši. Ale to je fuk, všechno je to fuk.

Tenhle víkend toho musím hodně udělat do školy. Mám ten zatracený referát z dějepisu, musím vymyslet vlastní výrobek na angličtinu, napsat, jak by se dal vyrobit a popsat ho + nakreslit nějaké logo. Fakt se na to nesmírně těším a to hlavně proto, že vůbec nevím, co budu dělat. Ale vlastně mi je to fuk, ono to nějak dopadne.

Teď mě vlastně napadlo, že jsem tu možná ani neříkala nic o vysvědčení. V podstatě ani není co, měla jsem dvě trojky a hodně dvojek xD… Ale jednou… budu mít vyznamenání. Možná! xD… 
Existuje něco jako jarní únava? Nebo spíš pozdní zimní únava. Jestli ano, tak já ji mám! Ale možná to bude tím, že nikdy nejdu spát dřív jak v jednu a to ani ve všední den. Teda občas jo, ale to jen když nejdu druhý den do školy. Já vím, je to trochu na palici, ale já jsem celá na palici, tak co.

Mám pocit, že se teď všemu musím smát. Všechno je hrozně vtipný a směšný. A hlavně ON! Možná to teď konečně pochopím, ale od toho pryč.

Potřebovala bych nakupovat, koupit si kabát, tašku a boty. Jenže o tom si teď můžu nechat leda tak zdát. Nevadí, to přežiju. Asi jako všechno.

Teď musím jít, nemám ani čas na to, abych si to po sobě přečetla. Beztak je to jen snůška výkřiků do tmy! Musím jim tam jít pomoct. Nevím sice, k čemu tam budu, ale nevadí! 

+ tady je něco, co teď absolutně miluju. Jak to video, tak tu písničku. Pochybuju ale, že se to bude někomu líbit, ale možná ano. A třeba ot znáte.




Porušení na entou

8. února 2011 v 16:34 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Už několikrát jsem chtěla napsat, ale porušila bych tak svůj slib - totiž že nebudu psát nic o panu A. (panu R., panu D., panu P., Dusíkovi, Pokličce (xD..) ...je to vlastně jedno, které z těchto jmen použiju, je to pořád jedna a ta samá osoba a to nic nemění). Tolik jsem to nechtěla porušit, ale mám takový pocit, že to prostě nejde. Je to prostě mojí součástí a ať chci, nebo ne. Prostě tady je. A faktem je, že nechci, i když… vlastně ani nevím, protože už to trvá moc dlouho. Důležitý je ale to, že mám takový pocit, že kdybych se vedle něj chovala úplně normálně a nepřizpůsobovala se mu ve všem, ani by si mě nevšimnul, a potom taky to, že má holku, i když to mu vlastně v ničem nebrání a to je taky ten problém. Nejjednodušší by asi bylo, kdybychom byli jen kamarádi, ale to nám nikdy nešlo. Vlastně nám nejde vůbec nic. Měli jsme jít v sobotu ven, nakonec z toho sešlo, protože se nedokážeme domluvit. Teď jsme ne moc na pevno domluveni na středu, ale pochybuju, že někam půjdeme, vzhledem k tomu, že je nejspíš nemocnej. Ale ono je to vlastně možná dobře, protože bůhví jak by to dopadlo. A už bych nechtěla začínat zase od začátku.

V neděli přijela mnou velice, ale opravdu velice očekávaná rodina. (ha, to zrovna!) Bylo asi kolem dvanáctý a už tu byli v celé své kráse. Brácha, Eva a Omg! (omg jako člověk - můj synovec, i jako vyjádření mých pocitů.)
Brácha byl na zahradě, takže to mi nevadilo. Eva pořád chodila po baráku a radila (někdy je fakt a pěst! xD…) no a Omg? (možná bych mu měla vymyslet jiný jméno, jenže co by k němu tak šlo. Kretén? Pan Kretén?) Ten na mě celou dobu koukal a něco povídal. Nebylo by to nic divnýho, kdyby to nebylo divný a kdyby to bylo úplně běžný. Ale ne, není to běžný. Je to spíš maximálně divný a možná ještě trochu víc, protože my dva jsme se nikdy nebavili. On nikdy neměl rád mě a já jeho taky ne, i když jsem strašně moc chtěla. Nikdy se mnou neprohodil pár slov, pokud nemusel, teď ale za mnou přišel a nešel zastavit. Mluvil o tom, jak se v pátek po půl roce zase jednou zřídil a pořád dokola obdivoval můj budoucí pokoj. A pak najednou se zeptal, jestli u toho řvu. To mě docela dostalo, vzhledem k tomu, co se stalo dřív (opravdu dávno, někdo z vás to možná ví, ale jistá si nejsem, nejsem si ani jistá tím, jestli jsem to tu vůbec říkala). Chtěla jsem mu říct, že to by snad mohl vědět a odejít od něj, ale nakonec jsem to neudělala. Už jen proto, že jsem odejít nemohla. Ale nasral mě docela dost, je to pořád stejnej parchant, jako vždycky byl. Konec.

Mám takový pocit, že i kdyby nám víkend prodloužili o čtyři dny, bylo by to málo. Uteklo to jako voda, ale alespoň už mám podlahu v pokojíku a v obýváku je už taky. Ještě zbývá bráchy pokoj, kuchyň, udělat něco s tou koupelnou a bude mi konečně připadat, že je něco uděláno. Mám pocit, že to snad nikdy nebude hotový a to mě docela děsí. Stejně jako to, že mi ještě pořád nekoupili tu postel. (grrrrrrrrr!) Stejně se ale hrozně těším. Mít pro sebe v podstatě celý jedno patro bude nejvíc super. Akorát mi teda docela vadí to, že nebudu mít v pokoji televizi. Musím to ještě nějak vykoumat. Potřebovala bych na to ale miliony dní volna. Nechci se flákat doma, i když je škola, ale dělám to a jde mi to moc dobře. Jsem hrozná, ale zatím to docela funguje. Tak co na tom měnit?

Jo a… Představa někoho, kdo nepije alkohol, nekouří, vodnice je mu cizí, je možná docela dobrá. Ale to, že nepije ani kafe, limonády, čeká na holku, co mu bude vařit a tvrdí, že ženská nemá co dělat za mikrofonem, je poměrně divný a trochu nuda. Nebo ne?


design 1.1.

5. února 2011 v 17:02 | Maia* |  Tylová sukýnka
Name: Shoes

Preview:dess 1.1. - ShoesMy comment: Nejenže už vážně netuším, co k tomuhle mám psát, ale ani mě to nebaví. Prostě jsem chtěla něco světlýho, jednoduchýho a to se celkem povedlo. Alespoň myslím. Docela se mi to líbí. Zatím.