Listopad 2010

Mlč, nech jiné mluvit a sleduj, jak velcí jsou blbci.

17. listopadu 2010 v 11:24 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Všichni říkají, že to všechno bude dobrý, ale já si myslím, že nebude. Nebude to dobrý, každopádně ne teď. A můžu si rvát hlavu za něco, co jsem řekla a ani nevím, co to je a nebo se můžu zeptat toho dotyčnýho, co tak strašnýho jsem řekla. Jedinej problém je ten, že odpovědi se nedočkám. Naživo je to strašnej ignor z jeho strany a přes mobil, ajsko nebo tak něco je to to samý. Možná by mi to taky mělo bejt jedno, jako jemu. Možná bych na to taky měla kašlat, jako on. Jenže to nejde, není mi to sakra jedno a nemůžu na to kašlat! I když... teď už mi nic jinýho nezbývá. Nic. Jen můžu doufat, že mu tahle situace začne vadit.

Strašně bych si přála sníh. Strašně moc. Chtěla bych se ráno vzbudit, kouknout z okna a vidět jen bílo, jen tu nádhernou, voňavou a vše-zakrývající pokrývku. Proto se každé ráno koukám z okna a jediný, co vidím je tma a mlha možná.
Nebo jen tak stát, pozorovat okolní dění, když v tom mi na čelo spadne ta první sněhová vločka.
Stane se to někdy? Tenhle rok?

Ve škole teď proplouvám jedna báseň, nadcházející dny to ale všechno změní, tím jsem si jistá. Takovejch písemek, co mě čeká. A několik zkoušení. Nejlepší by stejně bylo, kdybych tam vůbec nešla. A kam bych šla? To je přece jedno, možná tam, kde roste tisíc žlutých kopretin.

Vánoce se blíží nehoráznou rychlostí a já nemám nápady, nemám peníze a nemám čas někam jezdit, i když bych strašně ráda jela nakupovat. Jo, o tom si můžu nechat jen zdát.

Včera se ptám na to, kde vůbec vězí Amrta. Pak jsem se ale sama sebe zeptala, kdo je vůbec Amrta? To je ta moje bývalá kamarádka, ne? A teď? Já nevím... že už by nebyla? Tak dlouho jsem ji neviděla a tak strašně moc se toho změnilo. Mám strach, vážně mám strach.

Našla jsem spoustu starých věcí, ale o tom až příště.

Maia*

akvárium na kytku

14. listopadu 2010 v 19:00 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Je neděle, sedm večer, nebo spíš navečer, já nevím. Sedím tu a říkám si, že mám pořád ještě spoustu času. Vím, že ho pak mít nebudu, ale teď ho mám, tak proč se neflákat. Zítra je jenom pondělí, začíná nový týden a já zase budu muset do školy. Takže je to to samé jako minulý týden. Žádná změna. Vlastně jo, jedna jo. Datum bude o sedm čísel vyšší. Možná náladu budeme mít jinou, ale nic víc.

Dneska k nám přijela pohroma jménem OMG! Seděla jsem si tak na posteli, sušila si vlasy a myslela na to, že i když to budu pořád odkládat a odkládat, stejně tu knížku budu muset přečíst a budu muset napsat ten referát. Najednou jsem se nadechla a cítila jsem to. Byl tady a chystal se jít do pokoje. Ještě že mu v tom má existence zabránila. Ano, řeč je o mém synovci. Naše láska je vzájemná.
A opět byl řev a opět byl zmatek. Ještě že já měla vedle sebe ten ručník. Kdykoli jsem si ho mohla dát na hlavu a dělat, že nejsem doma.

Světe div se, ale dneska jsem se konečně pořádně najedla. Nebylo to na obědě, i když jsme měli knedlíky s masem a se zelím. Bylo to teď, večer. Koupila jsem si totiž salát, rajčata a polívku. Na tom teď žiju, nebo spíš přežívám a bez toho to nejsem já.

Může někdy člověk poznat, že už má dost, ještě předtím, než mu bude zle z přecpání? Nejspíš ne, proto půjdu jíst. Možná si dám i kafe. Kolikáté že už to dnes bude? Někdy ve tři hodiny jsem to přestala počítat. To bych ale neměla, říkala maminka.

Přála bych si sníh, aby všechno to šedivé a ošklivé přikryl, jako to dělá každý rok. Zatím to na něj ale nevypadá, ta slečna z televize říkala, že by mělo být hezky a stejně jako včera by měly padat rekordní teploty. Ach jo. Moc velká zima na zmrzlinu, moc malá zima na sníh.

Jo a.. řekněte prosím někdo Mikulášovi, že bych si hrozně přála tu čokoládový lízátka. Tak deset, nebo i dvacet. Děkuji.

Uz se mi ti nechtelo psat, ale chci se jenom zeptat jaky je du na nemcinu? diky

To je sms. Chci analýzu prosím a nezáleží mi na tom, jak moc nejsem normální.

nezlobte se, já už jiná nebudu!

8. listopadu 2010 v 20:17 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Ok, lidi jsou divní, jenže to je přece úplně normální. V tomhle světě a v týhle době teda rozhodně. Ale to je jedno, nemá vůbec žádný smysl se tím dále zabývat.

Došla jsme k závěru, že matika je anti-jávjakékolipodobě! Je to výrok s pravdivostní hodnotou 1. Je to můj výrok a nechám si ho patentovat. Všichni si to pak můžou ověřit! Jen pojďte všichni do toho, jen do mě!

Já vím, jsem blázen. Ale voním jako lízátko, heč!

Musím předělat krev, naučit se jí a vůbec naučit se spoustu dalších věcí. Chtěla bych si to všechno naplánovat, ale copak můžu? Ne, NE! Ale tak jako víš co.. nevadí! (zkuste si to říct jako správná pindulína z DS. ;D..)

Ne, vážně.. Tolik bych chtěla něco napsat, ale prostě nevím co. Nemám o čem psát. Takže.. nic. Jak říká Šoši (krycí jméno xD..) "Tak co? Tak nic? Tak slez!"

A to je naprostý vrchol mého uvažování. Chtěla bych být alespoň trochu seriózní, chytrá, krásná... Jasný, taky bohatá, talentovaná a vysoká. Hm, tak nic. Možná chci moc. Jo, asi jo.

Chci zpátky něco, co nedokážu ani popsat. Něco, co možná ani skutečně neexistovalo. Možná chci zpátky jen ten pocit. I když jak o tom tak přemýšlím, tak jak kterej. Chci prostě zpátky něco, co už nikdy zpátky nezískám. Nemohu prostě, na to sama nestačím. To je.. svazující. Strašně moc, ale co bych taky čekala. Radši nic.

Zejtra je úterý. Do školy půjdu jen na čtyři hodiny, musím totiž zajít na rentgen. Jeden by řekl, že já do školy v úterý prostě nechodím. Minulý týden jsem tam sice byla, ale předtím? Mám takový tušení, že ne. A předtím asi taky ne. A jestli předtím jo, tak předpředtím určitě ne. Guláš? Hm, dala bych si. S tunou knedlíků, aaaaa!

Sice to zítra budou opravdu jen čtyři hodiny, z toho jeden těláček a dvě hodiny na počítačích, zato ale každou tu hodinu píšeme (krom toho těláku samozřejmě). Ach jo! To zase bude. A já si k čertu tu krev vůbec, ale vůbec nedokážu zapamatovat. Nejde to. Je dobrá, ale do hlavy mi prostě neleze. Ať jde radši domů! Nikdo jí tu nechce, ať se radši vrátí do svého podzimního sídla do skály. (jen málokdo by pochopil, jak to teď skutečně myslím.)

Nemáte někdo prosím trošku pití? My totiž doma žádný nemáme. Nebo spíš nemáme nic, co bych pila. Ach jo! Mohla bych si udělat čaj, ale nemám na to čas. Nemám na nic čas! Vrhám se do lázně s krví. (jsem posedlá krví! ble!)