Říjen 2010

selhání vnitřního systému obrany...

27. října 2010 v 0:32 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Člověk má pocit, že to stejně nemá cenu a ví, že za to z velký části nese vinu on sám. Chce udělat něco, co by mu ublížilo přesně tak, jako on ublížil tomu druhýmu, ale napadne ho jen taková pitomost, po který zůstávaj akorát tak viditelný stopy navždy. A i když ví, že je to pitomost, stejně to udělá, protože chce alespoň vědět, jestli to ještě dokáže udělat a co to s ním vůbec udělá. Potom si ale řekne, že to stejně nemělo cenu. Přesto to klidně udělá znovu a znovu. Svazuje ho jen jedna věc: kdyby to udělal víc než jen trochu, lidi by si všimli a to je to, co přece jen nechce.



Lidi jsou divný. Moc divný.

katastrofy půlnočního dne

24. října 2010 v 12:51 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Tuhle, ve čtvrtek, jsem se z donucení vytisknout si úřad práce na ekonomiku vydala do knihovny. Samozřejmě, že ne sama, nikdy tam sama nechodím. Po odehnání dvou malých holek od počítače jsem si vytiskla onen velmi důležitý dokument (ha! jak pro koho xD..), a potom jsem se vrhla na prozkoumávání těch velice známých polic s knížkami. Neodolala jsem a půjčila jsem si Malého prince. Měla jsem radost, protože jsem si tu knížku strašně moc chtěla přečíst znovu. Baví mě to. Škoda jen, že to není o pěkných pár desítek stránek delší, to by byla paráda. Nic, budu si muset najít něco jiného. Teď bych vlastně měla číst Paní Mincmistrovou. Tolik se mi do toho nechce a už jen proto, že jsem měla mít něco jiného. Nevadí ...

Tenhle týden, co dnešním dnem právě končí, byl v podstatě docela náročný. Ale přežila jsem, tak možná zas tolik ne. Nebo jen vždy přežiju všechno. Známky nemá smysl řešit, protože jsou víc než příšerný. Poseru vše, co můžu. Ale to taky nevadí. Možná.

Zítra píšeme z matiky, čtvrtletku. Fakt se strašně těším, protože polovinu věcí nedokážu spočítat xD.. Sice vím jak, ale prostě se mi to nikdy nepovede. To bude paráda. Taky píšeme z chemie. To bude ještě větší paráda, protože tam určitě dá i to, co jsme vůbec nebrali. Pak ta němčina, pfffr! A je toho ještě mnohem víc, ale výčty jsou trochu nudný. Nebo alespoň někdy.

Na úterý je toho taky hafo. Ekonomika, dějepis, španělština, angličtina... moc hezký. Nejradši bych tam nešla, ale to si nemůžu dovolit. (nebo jo? ;D..)

Alespoň, že budou ty prázdniny. Akorát opět nemám žádný plán. Kdo za to může? Vlastně já sama a hádka s tátou. Na to, co mi řekl snad nikdy nezapomenu. ("nejradši bych tě zabil, abych měl konečně klid!" ... a je mi úplně jedno, jak to myslel. úplně.) Každopádně jsem mu vrátila ty peníze, co mi dal na Vídeň a teď jsem totálně bez peněz. Takže, žádný nákupy, jak jsem původně plánovala, nebudou! Nevadí! Teda vlastně jo!

Ehm, tak že bych se vrhla na tu matiku? Jo, to bude nejrozumnější. Ach jo!

design 0.7.

17. října 2010 v 14:44 | Maia* |  Tylová sukýnka
Name: Růžovej design
(nic lepšího mě nenapadlo xD..)

Preview:
dess 0.7. růžovej design (interaction)
My comment: Líbí se mi ta čelenka. Taky bych takovou chtěla, ale bohužel, nikde jsem na ni nenarazila. Každopádně jsem chtěla nějakej jemnější design a to se docela povedlo. Je to sice růžové, ale nějak mi to nevadí. I když už mě to zase začíná nudit xD..

šabadaba hej, šabadaba hou

16. října 2010 v 23:46 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Je sobota večer a já zažívám obrovskou nudu. Říkám si, že teď ale můžu, vzhledem k tomu, že včera a ve čtvrtek tomu tak nebylo, právě naopak. Vlastně celej tenhle tejden byl docela zábavnej. Alespoň na mě teda.

Ve škole to byla největší pohodička. Až na středu, to jsme dvakrát nečekaně psali, takže to nejspíš budou dvě pětky. Nebo čtyřky. Jediný štěstí je to, že mi to vůbec, ale vůbec nevadí. Možná jsem divná, ale to mi taky nevadí. Ha!

Ze čtvrtka na pátek u mě spala G* :).. Takže vodnice a kopa srandy! Vůbec nám nevadilo, že druhej den píšeme z bižologie! No, možná trochu. Takže jsme si to před spanim, ve velice zajímavém stavu, přečetly. A jak to dopadlo? Vidim to tak a dvojku, ale uvidíme!

V pátek kolem osmý hodiny večer jsem seděla doma, stejně jako teď a nevěděla jsem, co mám dělat. Najednou mi napsala G*, že přijede. Huráááá! xD.. Takže další večer po boku vodnice a lemonda. Bože, to sem zase byla upřímná. Ale tentokrát jsem se docela snažila. Bylo mi zas jednou zle.

A dneska? Dneska se nudím už od rána.
Nezapojila jsem se do akce fréza.

(já: nebudu se zapojovat do akce fréza!
táta: proč se nebudeš zapojovat do akce fréza? to může říct fakt jen osel.
já: tak sem asi osel!
táta: proč se nebude zapojovat do akce fréza?
máma: protože sem jí nekoupila nic na sebe.)

Nezapojila jsem se do odpoledního barvení vlasů.
Nezapojila jsem se do ničeho.
Místo všeho jsem koukala na takový kraviny. Ani jsem se nekoukla na nic do školy. To mě všechno čeká zítra a že toho ale je! V pondělí píšeme z češtiny, ze zeměpisu, z němčiny, jsem zkoušená z občanky a máme dlouhatánskej úkol z němčiny a ještě delší z ájiny. Parádička! Fakt že jo. A ještě ty zatracený slovíčka. Pfffffffr! To bude něco. ...



Něco málo z těch kravin. Takový blbosti, ale je to super xD.. Tolik lidí jsem s tím otrávila xD.. Ha! xD..

Loučím se ;).. Maia*

sklíčko v oku

10. října 2010 v 21:24 | Maia* |  Ty Emilko, nečum! xD...
Vysoko nad vším. Vysoko nad všemi pohybujícími se osobami dole pod svahem, ve městě. Až na ten křik ptáků je všude klid. Nádech… Výdech! Opojná vůně neznámé květiny barvy nachu mi vlítla do nosních dírek stejně jako ještěrka prchajíc do své brlohu před lidskou bytostí. Sluneční paprsky, které mě lechtají na ruce, by mě za normálních okolností asi šíleně štvaly, teď je to ale jiné. Všechno mi přijde tak neskutečně zvláštní. Touha po zachycení dokonalého okamžiku stoupá vteřinu od vteřiny víc a víc. Nápad? Inspirace? Nikoliv! Jen utlačované rozporuplné myšlenky v mé hlavě a čistota okolo. Prudký nádech! Pomalý výdech. Přivírat oči a užívat si ticho může být sice kouzelné, ale smysl je postrádán. Myšlenky jsou jako roj včel. Některým připadá úloha zcela velká. Některé myšlenky jsou pouhou zbytečností v lidské mysli, avšak bez nich by byl život jako pustý ostrov. A pak je myšlenka zvláštní. Velká. Hlavní! Myšlenka života. Myšlenka smyslu života - královna úlu. Pokud úl postrádá svou královnu, nemůže přežít v krutém světě. Pokud život postrádá smysl, je jako tunel bez konce. Jako past pro divou zvěř.
Nádech, vlasy mi vlétly do obličeje, výdech. Vítr si hraje s mými vlasy, připadám si jako malé dítě. Ochladilo se. Zrod nové myšlenky! Jít domů? Dům neznamená domov. To už jsem někde slyšela. Ovšem pravdivost je stoprocentní. Zjištění že dům, ve kterém léta žijeme, není ono místo - domov, je vyděšení hodné. Nemít zázemí, oporu je víc než příkrej sráz.
Zachvění. Ledová krůpěj dopadla na mé rameno. Zastuděla. Chvilku jsem ji pozorovala. Ležela tam, chvěla se stejně jako já. Splynutí mezi mnou a onou kapkou je fascinující. Další rána! Další kapka. Zachvěla jsem se. A znovu! Stejně jako kapičky deště, se kterými si mimo jiné hraje vítr. Kouzlo přírody. Kouzlo okamžiku. Dokonalého? Snad. Jen… co je to ta dokonalost? Dvě věci. Všechno nebo nic. Záleží na pohledu jedince. Dokonalého, či nikoli.
Dokonalost je pojem. Dokonalý může být okamžik, dokonalý může být člověk, dokonalé může být oblečení. Dokonalé může být všechno. Jedinečné. Dokonalé ale také nemusí být nic. Dokonalost, jako taková, za kterou má společnost něco krásného, bezchybného, snad údivu hodného, neexistuje. Nic není bezchybné. Nic není dokonalé. Ovšem podíváme-li se na dokonalost ze stránky jedinečnosti, všechno je jedinečné. Každá věc je jedinečná. Každá bytost. Všechno je dokonalé.
Spustil se šílený liják! Kouzlo okamžiku pominulo, jak rychlé. Možná bych neměla tupě zírat kapkám vstříc. Nejspíš bych se měla otočit a utíkat se schovat pod nejbližší přístřešek. Ano, půjdu. Jen hezky pomalu a budu si užívat každý dotek přírody.
Těžko se leze na kopec. Člověk by tomu ani snad nevěřil, ale ono se těžko i slízá. Hlavně když je všechno mokré a klouže to. Z propasti do propasti. Jak se říká, že. Počkat! Kdo to říká?!

Pokračuje to sice dál a když říkám dál, myslím fakt dál, ne dalších deset řádků, ale tady nemá smysl říkat víc, protože větší sračku jsem neviděla. Parampampam! (sem p**a xD..)

Popojedem...
Jestli mi má drahá maminka sebere simku s paušálem, tak umřu. Ale fakt. Já to fakt nechápu, ať se snažím sebevíc, stejně mi přijde účet vysokej jak něco. Ale pokaždý. A to jsem tenhle měsíc stejně moc nevolala, psala jsem taky málo, tak to prostě nechápu. Jsou to svině okradačský! xD.. Nebo si můj mobílek tajně půjčuje můj milovanej bratříček. Obojí je možný. Každopadně.. já jí tu simku nedám! Hm, možná jsem trochu fracek.

Chtěla jsem toho přes víkend strašně moc udělat a zase nic. Začal tak strašně hezky, měla jsem fakt dobrou náladu, tu nejlepší a končí.. prostě hůř než začal. Nejenže je mi blbě, ale myšlenka na školu mě dohání k šílenství a všechno ostatní vlastně taky.

Zase mi nejde klávesnice. Nebo ona jde, ale jak? Prostě blbě. Jen tak začne psát "jjjjjj" nebo "nnnnn", ale když já chci napsat j nebo n, tak to nejde. Nevíte někdo čim to je? Asi ne no, můj popis je nicneříkající. to mi připomíná, že máme úkol z češtiny - naučit se vařit krupičnou kaši a napsat k tomu pracovní postup. Ale až na středu vlastně, tak pohoda. Asi jsem divná, ale já jí snad dělala jen jednou xD.. A to když jsem byla malá. Jsem divná, fakt. Ale mně to nevadí, nic mi nevadí. Možná jen to, že mi máma nechce půjčit své nové super boty, ale s tím si snad poradím zítra ráno a teď radši půjdu spát. Nebo až za chvilku, teď se budu muset učit literaturu. Nebo že bych se na to vykašlala? Joooo! xD..

Mám chuť číst Malýho prince, ale fakt. Akorát tu knížku prostě nemám. Achjo! Ale.. nevadí ;)..

na slonovi...

8. října 2010 v 21:35 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Tak mi to moc dlouho nevydrželo. Ve středu jsem se v autobuse tak nasmála, ve čtvrtek zase ve škole. Chtěla jsem se o to s váma podělit, ale pak mi došlo, že to nemůžu, že jsem s tím tak trošku skončila. Bylo by totiž jasný, že i kdybych napsala, byla by to zas další jednorázovka a to jsem nechtěla. Pořád jsem o tom ale přemýšlela. Nakonec jsem se rozhodla, že to udělám, což je docela jasný, když to tu píšu. Když můžu a nikomu to neublíží, tak si budu dělat, co budu chtít. A jo! Tím jsem se dneska řídila často. No často... párkrát. Dalo mi to jistou naději, a pak mě to pustilo zpátky do ledový řeky. Ale to je jedno.

Nedávno jsem se přehrabovala v počítači v dokumentech a našla jsem docela zajímavý věci. Ne zajímavý pro ostatní, ale pro mě ano. V podstatě jsou to blbosti, ale docela mě to všechno překvapuje. A to strašně. Možná to sem někdy hodím, asi spíš ne, ale to je jedno. Všechno je jedno. Taky jsem si už všimla.

Mám novou teorii. Pokud chci to, co už tu jednou bylo, musím začít od začátku, ne od prostředka, takže... pracuju na tom xD.. Já vím, jsem totálně šílená, ale za to všechno může můj extrémně nudný život, který jsem si takový zařídila sama. Takže.. nic.

V úterý jsem byla kámošce na prodloužený, kvůli který jsem si koupila své nové botky. Musím říct, že dvanácticentimetrový podpatek je přece jenom moc. Au, mě bolely nohy. Bylo tam strašně moc lidí, no tolik zase ne, ale člověk musel prostě stát, aby něco viděl. Když si někam sedl, mohl tak akorát koukat na svůj odraz v zrcadle. Takže nuda, ale alespoň mám představu, jak to tam vypadá. Možná bych tam taky někdy mohla jít. Ne, že by se mi chtělo, ale nejspíš je to potřeba. Vlastně docela určitě, ale jenom docela.

Tenhle týden byl docela náročný, co se školy týká. V pondělí jsem byla zkoušená z občanky, v úterý zase z dějepisu. Ve středu jsme psali ze zeměpisu, ve čtvrtek zase z angličtiny a chemie. A dneska (v pátek) z ekonomiky, bižologie, měla jsem referát z dějepisu a ta zlá ženská zkoušela z němčiny. Na příští týden máme naplánované další prověrky. A to jsme si všichni mysleli, že když budou ty zkušební maturity, tak to bude lehárna. A ono nic! Asi se budu muset vážně učit, vážně. Hm, to půjde těžko. Nevadí. No, možná jen trošku.

Pořád mě ještě nepřešla strašná touha plánovat, ale bojím se, že mi zase nic nevyjde, tak tu jen sedím a nic nedělám. To by mi vážně šlo. Jo, jo. To jo. Jako bych to už někde slyšela. Ten dům už jsem prostě viděla!

Takže to je asi konec...

2. října 2010 v 20:59 | Maia* |  Už jsem říkala, že....
Když už i kafe od maminky zklame, tak to už něco znamená. Jsem možná trošku zklamaná z toho, že máma nebyla taková, jakou jsem jí chtěla. Nemám právo to říkat.

Zase jsem se tu nějakou dobu neukázala. Můžu se omlouvat, můžu tu klidně slibovat, že ode dneška bude všechno jinak, všichni ale moc dobře ví, že stejně nic nedodržím, vše, co slíbím poruším. Nejenže nemám čas, náladu, ale ani nemám o čem psát. Mohla bych tu jen dokola omývat staré a ještě starší záležitosti, ale k čemu by to bylo. Nikoho to nezajímá a já se v tom nemůžu takhle dál hrabat. Nejde to. Mohla bych tu probírat nový věci, ale ty tak strašně moc souvisejí s tím starým a ještě starším, až je mi z toho špatně. Jediný, co teď dělám je to, že se to ze všech sil snažím přehlížet a dělat, jakože nic. To mi šlo. Šlo je zásadní. Už mi to nejde, nejde mi vůbec nic. Můžu tu jen sedět a bezcílně koukat po pokoji. Můžu si plánovat spoustu věcí, který chci dělat, ale to taky nemá cenu, protože moc dobře vím, že když si něco, cokoli, ať už je to sebemenší prkotina, naplánuju, nikdy to nevyjde. Nikdy. Ani když si ráno naplánuju, že po obědě budu dělat tohle a tohle, stejně to dělat nebudu. Je to v tom plánu. Nikdy nesmím nic plánovat. To si říkám pořád, ale stejně to porušuju den co den. Stejně jako teď. Ale to je taky nepodstatný. Podstatný je... no... vlastně ani nevím. Nevím nic, to je ten problém. Jako bych to už jednou slyšela, jo je to tak. Ale to už je taky dávná minulost. ...

Mám chuť to po sobě zase hezky smazat, ale na druhou stranu to zase nechci udělat. Taky mám chuť s tím vším tady seknout a to i s blogem. Chtělo by to možná dát si na chvilku pauzu. Jo no, tu už jsem si dala pěkně dávno. Štve mě to, ale je to tak. Takže to je asi konec. Nevím, jak to bude dál. Doufám, že se to dozvím, až se stane ta zásadní věc, která se mě tak strašně týká a přitom vůbec. A přesto doufám, že se to vůbec nestane. Bůhví. Doufám, že se zase vrátím.